Váš košík je aktuálně prázdný!
Proč na velikosti nezáleží
Ani trochu
Když se s někým bavím o pěstování kvítek, tak hodně často slýchám argument: „Já na to nemám místo (jako ty). Nemám je kam dát.” Ne že by pěstování čehokoli byla povinnost, ale pokud vás brzdí představa, že máte málo místa, tak si rychle vyžeňte z hlavy.
Protože hádejte co. Vždycky je to jen o tom, s kým se porovnáváme. Někdo možná závistivě pokukuje po mém balkoně, a já přitom toužím po terase, jakou má moje sestra. Moje sestra si přeje byt s předzahrádkou, jakou má naše společná kamarádka … která ji ale nedávno vyměnila za dům se zahradou. Kdo má dům se zahradou, možná touží po sadu nebo aspoň malém políčku …
Přitom když opak přijde na samotné zahradničení, tak se mi zdá, že člověk nikdy nemá dost. Jakmile jednou začnete, chcete kultivovat čím dál větší prostor, i kdyby jste se měli u toho sedřít.
Já vám chci ukázat, že to jde i jinak. Není potřeba chtít víc. To pravé uspokojení je v odpočinku. V tom, že máte přesně tolik rostlinek, které jste mentálně schopni pojmout. O kterých víte, jak se jmenují. Co v kterém ročním období potřebují. Jestli jim je dobře, nebo mají škůdce.
A vůbec k tomu nepotřebujete pole, louky, lesy a lány. Stačí vám okenní parapet. A chuť věnovat svůj čas kousku přírody. A tu máte. Jinak byste tyhle řádky ani nečetli 🙂
